OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem razil do klubu, počasí brečelo. Byla to jakási předzvěst dnešního večera. Sestava okleštěná o holandské Absorbed a rakouské Seeds of Sorrow si dala dostaveníčko v mece trvdého metalu a celkem pravidelných Sick Mosh festů (tento byl v pořadí 15) - klánovickém Černém psu. Začátek se protáhnul až za devátou večerní.
Přednost dostali polští Dark Legion s prezentací své tvorby z alba "Bloodshed". Trojice s nástroji se tvářila zkysaně a stejně vyzněla i jejich hudba. Thrashově nalazená kytara, neustálé monotonní střídání pomalejšího deathu s grindovými pasážemi brzy začaly nudit. Zpěv byl hnán přes efekt a celkový dojem byl hodně unylý. Nikdo z členů se po celou dobu hraní nauráčil kapelu představit a názvy skladeb jsou asi taky přísně tajné. Jestli je to všechno součástí image kapely, tak satan s vámi!!
S příchodem mě neznámých jižanů Horrid se atmosféra zlepšila, hudba bohužel jen o málo. Z horkokrevných špageťáků alespoň sálala energie a chuť zahrát si. Byť návštěvnost byla velmi tristní (cca 50 postaviček). Pro změnu se čtveřice zaměřila na death metal středního tempa. Nalevo stojící kytarista měl snahu potěšit melodickými linkami, ale jeho občasná sola zanikala v hluku ostatních nástrojů. Chyběla větší nápaditost a snaha být originální. Mnohokrát omletý death metal se po několika skladbách začal opakovat a nic tomu nepomohl ani hodně svojsky pojatý cover od Black Sabbath - Paranoid. Kdyby zpěvák na tuto skladbu neupozornil předem, asi s těží by ji kdo rozpoznal. Po necelých 60 minutách byl trápení konec.
Škoda, že zde nehrála nějaká domácí předkapela, aby ukázala ostatním, jak se vlastně tvrdá muzika dělá.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.